Koukej, lítej, mávej...

24. listopadu 2009 v 18:45 | Pýs.menková polívka |  Dny jdou a jdou. Že by měly nohy?
Tolik času uběhlo od posledního zápisu...tolik se toho stalo, od posledního zápisu...

12. října jsem začala chodit s M.
15. října jsem se líbala s R.
22. října se R. líbal s ní...
a teď je všechno jiný! on! R.! pan dokonalý...zamilovala se do něj celá škola! ale on si trvá na svém...chce mě...a já chci jeho...a M. chci taky. A M. mám! A M. je pravý přítel. A co R.? R. je...spíš s R. to je...krásné...

Jsem děvka že?
 

Holky ti padaj k nohám...

2. října 2009 v 17:57 | Pýs.menková polívka |  Pýs.menka na lžíci
Byly jsme venku. A jen tak si povídali...

Já: ,,Miluju podzim."
On: ,,Co je na něm tak krásnýho?"
Já: ,,Je škola."
On: ,,No právě, JE škola."
Já: ,,Všude je to barevný."
On: ,,A holý."
Já: ,,Můžeš pouštět draky."
On: ,,Já draky nikdy nepouštěl."

Jak se máš? Špatně, ale dobře to snáším...

26. září 2009 v 18:52 | Pýs.menková polívka |  Dny jdou a jdou. Že by měly nohy?
Vrátila jsem se...a nelíbilo se mi tam. Totiž, líbilo, ale na ty lidi jsem začínalabýt alergická...

To by bylo shrnutí celého týdnu v Nottinghamu v Anglii. Den před odjezdem jsem si psala s M. Občaš si říkám, že jsme oba z jiné planety. A tak jsme si svou mimozemskou hatmatilkou zdělili, že se vlastně máme rádi :)
O to větší sprcha to byla, když mi po týdnu oznámil, že chce pauzu. Že právě teď, s žádnou holkou chodit nechce. Rána tupim nožem do zad. Ale mě to nevadilo. Na mém skleněném akvárku to udělalo jen nepatrnou rýhu :) A tak, jsem byla šťastná, že s ním můžu aspoň dál hrát fotbal :)

Stačilo mi, když se na mě usměje...Když na mě vyplázne jazyk...

A tak jsem každou chvíli po škole, trávila v jeho přítomnosti. Pravda, trefil mě míčem do hlavy, ale neviděla jsem roztomilejší osobu, když se mi omlouvala.

,,Nechtěl jsem tě rozbrečet..." Když tak stál opřený o tu zeď a koukal na mě svýma hnědýma očima, klidně bych začala brečet znova, jen aby mi ty 4 slova zopakoval...

,,Vždycky když se usměješ, jsem nejšťastnější člověk na světě."
,,Víš, na něco jsem přišel, už žádnou pauzu nechci."
,,Nemám ráda pauzy :)"
,,To já taky...:)"

A bylo. Možná by jste čekali zakončení: ,,A zazvonil zvonec a pohádky byl konce. Začali spolu chodit a žili šťastně až do smrti..."
Ale opět omyl. Jak už jsem říkala, jsme oba stejní. Oba stejní mimozemšťané, s introvertní povahou. Říct něco osobě opačného pohlaví, která vás jaksi přitahuje, je pro nás hotové zlo...

Představa, že bych mu to jakkoli měla říct já, je děsivá. On je na tom asi stejně. V pátek jsme měli jít ven, k naší úlevě jsme ale skončili zase u fotbalu :D Taky vám to připadá tak směšné? Možná to bylo milionkrát lepší, něž kdyby jsme byly sami...
Nasmáli jsme se. Vzal mi čepici, přeskakoval plot a zrovna v tu chvíli přiletěl míč. Lekl se a hodil tlamu. Chytila jsem záchvat kašle smíchaný se záchvatem smíchu. A takhle jsem se tam dusila několikrát.

Vždycky si sedl ke mě do stínu, opřel se o mantinel a mlčel. Minuty jsme na sebe mlčky koukali...
Když chytal střely, vyplazoval na mě jazyk.
Objal mě, když jsem se snažila zjistit na mobilu, kolik je hodiny.

A bez trička? /infarkt/ ...

Když jsem přišla domů, sotva jsem se osprchovala. Narvala se do pyžama a vzbudila se až v osm večer. Mezitím mi od něj přišla smska:

,,Báro jseš v pohodě? Promiň že jsem dneska nešel, to já jsem srab, né ty..."

A tím se lev zamiloval do jehňátka. Ne, jen jsem nakažená Stmíváním. Uzavřela se jedna kapitola a přichází druhá. R., náš tvrdohlavý beránek je pro mne už JEN kamarád. Děsila jsem se té chvíle...A on je tady...

pod prexem pár fotek z Anglie...nelekněte se mě...

Další články


Kam dál

Reklama